Vydali jsme se na skvělý třídenní školní výlet do jednoho z nejkrásnějších měst Evropy – Mnichova. Všichni jsme se těšili na objevování nových míst, poznávání historie a samozřejmě na trochu dobrodružství mimo školní lavice.
Jen na úvod mého povídání jsem vybral z Wikipedie: „Mnichov je třetím největším městem Německa. Zároveň jde o hlavní město Svobodného státu Bavorska. Svou rozlohou zaujímá úctyhodných 310,74 km2, které jsou protnuty nejenom městskou zástavbou, ale také rekreačními plochami, zemědělskou půdou, řekami a dopravní infrastrukturou. Jde o velice významné německé město, jež se vyjímá především v oblasti průmyslu a finančního trhu.
Město Mnichov je situováno do podhůří Alp a leží na řece Isar. Tato řeka protíná město v délce 13,7 km. Svoji velikost dokazuje také počtem žijících obyvatel, jichž je více jak 1,4 milionu. Nejvyšším bodem Mnichova je hora Warnberg se svou výškou 579 metrů nad mořem. Kormě sídla arcibiskupa zde můžete obdivovat spoustu krásných kostelů, muzeí, galerií a ostatních pamětihodností.“
K tomu bych jenom chtěl dodat, že Mnichov má kolem 1,5 mil obyvatel a průvodce nás upozornil, že se jedná o město, které má svou zajímavou historickou část, ale také je to město, kde se stále obrovsky staví.
Naše cesta začala v úterý ráno. Po nastoupení do autobusu jsme se rozložili do sedadel a neubránili se vzrušení z nadcházejících dní plných nových zážitků. Po dlouhé cestě jsme dorazili do centra Mnichova. První věc, která nás okouzlila, byla nádherná architektura města, vysoké gotické kostely, malebné historické budovy a překrásné parky – to vše nás okamžitě vtáhlo do atmosféry tohoto kouzelného místa.
Před samotným příjezdem na hotel jsme měli ještě zastávku na olympijském stadionu Mnichov, který se nachází v Olympijském parku na severu Mnichova. Pak jsme přešli na olympijskou věž, ze které byl krásný výhled na Mnichov.
Po příchodu k autobusu jsme do něj rychle naskákali a čekala nás dvacetiminutová cesta na hotel. Po příjezdu jsme přišli na recepci hotelu a přidělili nám pokoje, na které jsme si odnesli všechny své věci, vzali si batůžky a šli na večerní prohlídku města. Cestou jsme se zastavili v supermarketu, ve kterém jsme si obstarali večeři a následoval dvouhodinový rozchod. Měli jsme sraz o půl deváté v hotelu, všichni dorazili a šli na pokoje. Vyměnili jsme si se spolužáky první dojmy a těšili se, co bude zítra. Byli jsme tak unaveni, že už jsme mohli jen ležet v posteli a usínat.
Druhý den ráno nás čekalo překvapení, ze kterého se vyklubalo setkání s paní učitelkou Císlerovou, která nás čekala u Glyptotéky, což je mnichovské muzeum. Paní učitelka Císlerová nás rozřadila do skupin a přiřadila každé skupině průvodce, se kterým jsme následně chodili po Mnichově a plnili úkoly. Je samozřejmé, že skupina průvodce Lukáše (z cestovní kanceláře) do cíle dorazila jako první, což vedlo k nejdelšímu rozchodu. Po již zmíněném rozchodu jsme se jako skupina sešli s paní učitelkou Císlerovou a šli ještě na krátkou prohlídku další části Mnichova a motivační přednášku pana Sroka (Slováka) o tom, jak se stát úspěšným zaměstnancem BMW. Ač jsme byli z dopolední prohlídky města značně unavení, povídání to bylo zajímavé a inspirující. V blízkém parku jsme pak nabyté znalosti tamního místopisu zúročili ve vtipné verzi známé hry Riskuj. Po procházce byl ještě krátký rozchod a zbytek večera byl skoro stejný jako den předtím s tím, že večer bylo setkávání a povídání na pokojích, kdy jsme ani nepotřebovali mobily neb jsme byli plni zážitků z tohoto dne.
Třetí den ráno jsme již byli všichni sbaleni, nasnídali se a s kufry zamířili k autobusu. Do autobusu jsme kufry opět „naházeli“, nastoupili do něj a jeli do Deutsches Museum. V tomto muzeu jsme měli samostatnou prohlídku.
Muzeum patří k největším muzeím vědy a techniky na světě. Škoda, že jsme měli málo času a toto muzeum jsme si v klidu a důkladněji neprohlédli. Je to však pro mne inspirace, že až pojedu někdy do Mnichova, tak si na toto museum vyhradím více času.
Před posledním rozchodem jsme ještě navštívili Sudetendeutsches Museum. Jedná se o nové muzeum, které bylo otevřeno v roce 2020. Je to vlastně muzeum, jako upomínka na kulturu, vlast, vyhnání a integraci sudetských Němců a má sloužit jako usmíření. Exponáty vypovídají o historii, kultuře a osudu Němců v českých zemích. (Pozn. Průvodcem nám byl pan Paleček, který mluvil roztomilou češtinou.)
Pak už nás čekala cesta zpět do Říčan a těšili jsme se domů. Výlet se mi velmi líbil, viděli jsme nové město s různými historickými památkami, ale také jsme si užili kamarádů a lépe jsme se poznali.
Matouš Janeček [kvarta]
Foto: Martin Jaroš [sexta B]