Máxima, Bérta a Carolina jsou latinskoamerické aktivistky. Neúnavně bojují proti brutálním způsobům, které nadnárodní společnosti uplatňují vůči přírodě a původním obyvatelům v Peru, Hondurasu a Brazílii.
Máximu, která se bránila násilnému vyhoštění ze svého pozemku v blízkosti zlatého dolu v peruánské Cajamarce, krutě zbili. Honduraskou novinářku BértuCáceres, která poukazovala na pochybení developerů v projektu obřích hydroelektráren na honduraské řece Gualcarque, zavraždili. Carolina se zase snaží dostat před soud viníky, kteří stojí za 272 lidskými oběťmi katastrofálního protržení přehrady s toxickým odpadem v tradičním brazilském hornickém regionu MinasGerais. Nitky všech tří případů se v investigativním dokumentárním filmu sbíhají v globálním řetězci vedoucím z Latinské Ameriky přes vlivné evropské banky až k asijským odběratelům.
Po dokumentu následovala debata s odborníkem v oblasti.
Reflexe studentů
Už od úterý dlí mi v koutku mysli zvláštní vít myšlenek vyvolaných jak filmem, tak přednáškou, a zatím bez uspokojivých závěrů. V tom vlastně film dosáhl, čeho měl. O jeho tématu jsem před zhlédnutím nevěděla zhola nic, a především jsem nevěděla ani to, že je co vědět. Nyní vzbudil aktivismus v Jižní Americe můj upřímný, i když bohužel poměrně zbytečný zájem. Klíčová jsou poslední dvě slova. I když ve mně byl probuzen onen zájem a chuť to změnit, co vlastně můžeme dělat? Jak můžeme aktivisty podpořit? Jedno je jisté, z přednášky jsme se odpověď nedozvěděli. Jestliže ve mně film vyvolal motivovanost, emoce a zaujetí, pak následná beseda ve mně vyvolala spíše pesimismus a frustraci tím, co jsem považovala za prázdná slova, vyhýbavé odpovědi a nezasloužené plácání se po zádech. Prosadit směrnice v Evropské Unii je krok správným směrem, máte mou plnou podporu, ale ve chvíli, kdy to chod onoho neetického byznysu ani nezpomalí, asi není na místě tvářit se, že problém je právě seriózně řešen. A co zabrání evropským společnostem zkrátka přeprat peníze či zboží přes spřátelenou společnost, čirou náhodou založenou nedávno v Jižní Americe, nebo se sídlem v mezinárodních vodách? A i kdyby byly evropské společnosti ze hry, jejich místo zkrátka zaujmou firmy odjinud. A co se sdílení a zviditelňování tohoto dění na sociálních sítích týče, to je snad ještě více pozérský přístup. Pokud se nemýlím, většina z nás používá sociální sítě především pro komunikaci s vrstevníky, kteří toho v kontextu zabraňování vykořisťování Jižní Ameriky svedou asi tolik, co my. Třešnička na pochybném dortu, jakým byla přednáška, byl (odpustitelný) přešlap jedné z přednášejících, která zapomněla z jaké země a poměrů je zahraniční host z Kostariky.
Ač se to z tohoto textu nemusí zdát, Jeden Svět mi připadal velmi zajímavý, poučný a podnětný. Jen je zkrátka jednodušší a dost možná produktivnější vypichovat negativa, protože jakékoliv pozitivní dojmy z akce jsou alespoň v mém případě neucelené a s pachutí bezmoci a frustrace.
[Sára Michalská, SEXTA A]
V úterý dne 21. 3. jsme společně s naší školou vyrazili do kina v pasáži světozor. Zde se promítal dokument o problému rolníků s nadnárodními společnostmi, ohledně „sebrání“ zemědělské (domovní) půdy v Jižní Americe. Dokument popisoval skutečné dění v Hondurasu s všudypřítomnými kamerami natáčecího štábu, byl velice reálně zachycen doopravdy značný problém naší současné doby. Jednalo se o spor mezi velkými firmami, které naprosto bezcitně a násilně zabíraly území domorodců za účelem ekonomickým kvůli rozsáhlé těžbě vzácných kovů a nerostů. Obyvatelům se snažili vzít jejich rodnou půdu a v podstatě smysl života. Tito jedinci se obrátili na místní právničku a společnými silami v průběhu času uspořádali několik demonstrací již kvůli zmíněné půdě, ale i kvůli jedné oběti jménem Bertha. Jako „vyřešení“ těchto nesrovnalostí a umlčení davu se firmy rozhodly pro vytvoření umělé katastrofy v podobě protržení několika velkých přehrad v okolí. Během 2 minut přišlo 287 lidí o život a místo vyřešení toto gesto vyvolalo ještě větší tlak a nepokoje. Závěrem dokumentu bylo vrácení území zpět rolníkům, na druhou stranu nadnárodní organizace celou událost zamlčely a prošly téměř bez úhony. Snímek popisoval velice reálný a tvrdý problém, který jednoznačně není první ani poslední. Poukazuje na dnešní dobu, která z pohledu velkých firem je pouhá ekonomická honička za majetkem, který je v rozporu s nedotčenou přírodou a kulturou rodného obyvatelstva. Pouhé mávnutí ruky dokáže vyvolat. Velké škody (včetně lidského života) které pro ekonomicky zdatné firmy nejsou sebemenším problémem. Žijeme v konzumní společnosti, která nehledí na kvalitu, ale kvantitu, jak jsme si ukázali v následné besedě. Environmentální krize je palčivým tématem a mnoho lidí se neshodne na tom samém. Proto jsem vděčný za každého jednotlivého člověka, který se věnuje, ať už v neziskové organizaci, či jakkoliv bojuje ve prospěch přírodě. Zemi si „ničíme“ sami rychleji než ji stíháme opravovat a závisí to na každém člověku na planetě. Upřímně nevím, jestli vůbec existuje řešení na otázky, jak tyto problémy vyřešit. Každopádně do tohoto stádia jsme dospěli sami naší sobeckostí a nezájmem vůči ekologii a myslím si, že tyto postoje, názory a vychování, popřípadě prosazení spravedlnosti již nezměníme. Jako smysluplné řešení pro rozvoj naší planety vidím omezení fast fashion, třídění odpadu, či jakékoliv jiné omezení na náklady pro život, klidně i omezení konzumace masa.
[Kryštof Skála, SEXTA A]