Mauthausen. Slyšeli jste někdy to slovo? Pokud ano, jistě tušíte, o čem bude níže řeč. Pokud se vám však tato temná část historie vyhýbala, dovolte mi vám vše uvést úryvkem básně Hádání z ruky od V. Hraběte:
„…O deset let později unavený novinář
řekl fotografovi:
VEZMI TU RUKU TAK
ABY NA SNÍMKU BYLA VIDĚT
I TA HROMADA UBITÝCH
ZE KTERÉ VISÍ
I TEN OSTNATÝ DRÁT VPRAVO
I TO UMAZANÉ NEBE
I TEN NÁPIS NAD BRÁNOU
MAUTHAUSEN“
Mauthausen, koncentračně-pracovní tábor na území dnešního Rakouska za dob Třetí říše. Jen hrstka lidí mohla říci, že se odtamtud vrátila živá. A snad jen jedna žena mohla mluvit o tom, jak se v tom pekle na zemi narodila.
Je osm ráno a vy v ranním chladu a mírném dešti podupáváte před místním kulturákem. Škola vás zve na přednášku, prý se vám takové setkání poštěstí jen jednou v životě. „No, uvidíme,“ říkáte si a otevíráte těžké dveře do vytopené chodby.
Sál je již skoro plný a vy skoro omylem narazíte na postarší ženu. Pozdraví vás česky, naváže anglicky, usměje se a odcupitá čile do sálu. Neváháte a následujete ji, najdete si židli a čekáte, co se bude dít.
Ta samá žena teď stojí na pódiu, je jí obdivuhodných 79 let. Za sebou má dobové fotografie své rodiny a mapy koncentračních táborů. Na stole před sebou zašedlou žlutou hvězdu. Začne vyprávět a vy nemůžete uvěřit, že se takový příběh opravdu stal.
Co z onoho dlouhého vyprávění, které nakonec bylo krátké, vyzdvihnout? Pouhé fráze, nijak nezapadající do obecného celku? Dlouhosáhlé věty?
Štěstí. Vyzdvihl bych štěstí. Souhra tolika nešťastných náhod byla štěstím pro vznik jednoho lidského života. Vděčí za něj smrti svého staršího bratra a nezlomné vůli své matky. Narodila se v bráně Mauthausenu do rukou židovského doktora poté, co její těhotnou a na smrt vyhladovělou matku poslali posledním transportem z Osvětimi.
Maminka měla být mrtvá, jít na experimenty nebo do sprch ale měla, říkejme tomu, štěstí. Její syn zemřel pár měsíců před transportem z Terezína do Osvětimi a při selekci byla v tak brzkém stadiu těhotenství, že ji SS neodhalilo. Pracovala do úmoru v koncentračním táboře, později montovala rakety, než ji poslali uhelným vagónem z Polska do Rakouska. To už bylo zcela jasné, že je těhotná.
Přežila. Přežila a díky ní přežila i Eva Clarke, žena, která před vámi stojí na pódiu.
Eva vypráví život své rodiny, neuvěřitelný příběh plný smrti a smutku. Je to pouze jeden příběh z tisíců, bohužel dokonce miliónů, ale jako každý z nich, i tento je výjimečný a má i šťastný konec.
Na konci přednášky nemá nikdo otázky. Všichni v tiché úctě hledíte na tvář ženy, která stojí před vámi. Štěstí, potkat někoho takového, se vám jen tak nenaskytne. Vidíte? Opět to štěstí…
/Adam Trnka, oktáva B/
