V zaplněném hlavním sále Valdštejnského paláce Senátu PČR se 23.2.2023 konal seminář Zločiny komunismu, který pořádali Mladí demokraté ve spolupráci s místopředsedou Senátu PČR Tomášem Czerninem a Muzeem paměti XX. století k připomenutí událostí 25. února 1948 a následných čtyř desítek let totality.
Kromě septimy MKG se zúčastnilo semináře přes 150 účastníků (mezi jinými také gymnázia z Chomutova, Ostravy, Prahy, Nymburku, Plzně a dalších měst, vyslechlo příspěvky hostů a zhlédlo dokumentární film The Soviet history.
V panelu vystoupili místopředseda Senátu PČR Tomáš Czernin, historici Jan Kalous (Muzeum paměti XX. století), Petr Blažek (Ústav pro studium totalitních režimů) a David Svoboda (Ústav pro studium totalitních režimů), publicista a spisovatel Lubomír Vejražka a dcera politického vězně paní Věra Pytlíčková.
[PhDr. Hemelík Martin]
Ve čtvrtek 23. 2. 2023 jsme se zúčastnili semináře, pořádaného Mladými demokraty v Senátu, na téma Zločiny komunismu. Než se však dostanu přímo k přednáškám, neodpustím si zmínit, v jakých krásných prostorách akce probíhala, protože ty veškerý důležitý obsah ještě podtrhovaly. Takže pokud chcete mít z mé práce opravdu autentický zážitek, představte si, že sedíte na pohodlné modré židli ve velkém mramorovém sále prosvětleném vysokými okny a zdobeným sochami andělů svírajícími palmovou ratolest či korunu, hlavami lvů a velkou freskou na stropě. Pořádně se tím vším pokochejte a pak budeme pokračovat.
První se nám představil pan senátor Tomáš Czernin. (Mimochodem má skvostné dioptrické brýle.) Jeho řeč byla spíše taková úvodní a nevyjadřovala se přímo k problematice, ale myslím, že nás krásně vtáhla do toho, co se bude dít. I když větu o tom, že máme štěstí, že jsme se narodili do svobodné doby, jsme slyšeli již mnohokrát, myslím, že v nás vždy probudí to důležité vědomí, že o ni musíme pečovat a vážit si jí. Ještě, když nám k ní pan senátor přidal i krátký výtažek svého životního příběhu.
Druhým vystupujícím byl historik z Muzea XX. století, Jan Kalous. Jelikož uplynulo 75 let od Vítězného února, vyjadřoval se k tehdejší situaci v Československu, praktikám komunistů a celému tehdejšímu průběhu. Např. zmiňoval to, že i když ve veřejném povědomí panuje přesvědčení, že se k moci komunisté dostali legálně, úplně to tak není. Klement Gottwald opakovaně vyhrožoval tehdejšímu prezidentovi Edvardu Benešovi, že v případě nepřijetí jejich žádostí, zaútočí na stát ruská armáda (která se tehdy nacházela na území Polska, takže to nebylo tak nepravděpodobné) či dají prostor vypuknutí občanské válce. Již tehdy neoprávněně zatýkali desítky lidí a soudili je na základě nesmyslných obvinění. Příkladem za všechny by mohl být případ Vladimíra Krajiny, který byl společně s celou svojí kanceláří souzen za kolaboraci s nacistickým Německem. Nicméně je známo, že to byl jen způsob likvidace jednoho z mnoha potenciálních nepřátel v cestě za mocí… A to je jen výtažek.
Následoval příspěvek historika Petra Blažka o živých pochodních, kterou doprovodil i prezentací plnou fotografií. Pro mne neznámou informací bylo např. to, že tradice upalování se na protest pochází z jižního Vietnamu, kde takto na problémy rozdělené země upozorňovali buddhisté zoufalí nezájmem ostatních států. Svědky prvního známějšího takového incidentu byli novináři všech světových velmocí, kdy se před nimi shromáždilo asi 300 buddhistů a poté se jeden z nich, starý pán, nechal polít benzínem a zapálil. I když se tento incident dostal do povědomí mnoha lidí, nikdo z nich nechápal záměr tohoto činu, protože se s takovým typem protestu ještě nikdy nesetkali. Nicméně dnes už každý zná důvody takového rozhodnutí a také si pamatuje příběhy minimálně Jana Palacha a Jana Zajíce, kteří se tímto způsobem vzdali života na protest proti komunismu. A tím se dostáváme k tomu, v čem tady vůbec spočívá zločin režimu. Musím říct, že jsem byla překvapena, kolik lidí se upálilo před Janem Palachem, ale i po něm. Některá jména jsem samozřejmě znala, nicméně desítky dalších obětí pro mne byli šokem. Hned vzápětí nám pan Blažek vysvětlil, čím to je způsobeno. Komunisté samozřejmě takové projevy protestu zatloukali a měli v tom velký úspěch, tudíž mnoho těchto incidentů se nedostalo do povědomí ani lidí žijících třeba ve stejném městě. Rodinám, netušícím o záměru svého příbuzného, sdělovali, že se jedná o úmrtí z důvodu autonehody, nesměli ani otevřít rakev. Případně takové lidi deklarovali jako psychicky nemocné. Nicméně nemohli zatloukat do nekonečna. Když se pozdější případy začaly zmiňovat i v zahraničních mediích (např. Jan Palach), museli se vyjádřit. A víte, proč se tito lidé uchylovali k tak kruté formě sebevraždy? No přece na protest proti imperialistickým silám ze západu!
Dalším přednášejícím byl historik David Svoboda, který se měl vyjádřit ke stávající situaci na Ukrajině. Musím říct, že jsem se na jeho přednes velmi těšila, protože v promítání historie do současnosti, vidím její největší důležitost. V roli řečníka mi pan Svoboda přišel nejlepší. Jako jediný mluvil vpodstatě spatra a i když se jeho projev mohl někdy zdát až moc expresivní, dokonale udržoval moji pozornost. Navíc při takovém tématu se zapálenému výstupu určitě nedá vyhnout. Za začátek války označil už anexi Krymu, dále mluvil o nebezpečí komunistického režimu i v jiných zemích např. Maďarsku. Mne osobně ale nejvíce utkvěly v hlavě myšlenky, které sdělil mně a několika mým spolužákům až o přestávce, když jsme měli možnost se ho zeptat. Vyjadřoval se k současným debatám o destabilizaci Ruska. I když je na této zemi Evropa vpodstatě závislá, nemělo by se s ní jednat lépe než s její obětí, Ukrajinou. Mnoho zemí navrhuje Ukrajině, aby Rusku obětovala část svého území, nicméně druhé straně takové návrhy podány nebyly. Navíc takový režim, jaký v Rusku panuje, by naopak měl být destabilizován, protože jen tak nebude moct fungovat dál. Podle něj je to i určitá taktika země, jak udržet zbytek světa v šachu. Když budu přímo citovat: ,,Na jednu stranu říkají, neserte nás a na druhou, hlavně nás nedestabilizujte, my se nechceme rozpadnout.“
Nejdůležitějším posláním všeho, co jsme od něj ten den slyšeli, bylo podle mne to, že pokud svět již nechce stát v tak složité situaci jako dnes, měl by se poučit z minulosti a včas likvidovat jen náznaky převahy takové ideologie.
Pan Ladislav Vejražka poté mluvil o opomíjených rodinách politických vězňů. Myslím, že jeho práce je velmi důležitá, protože jednotlivé příběhy jsou markantním svědectvím té doby, možná o to více, že vypráví osudy obyčejných rodin, jež by nás potkali pravděpodobněji než ty týkající se známých osobností. Navíc podle mého názoru, může být možnost svůj příběh vyprávět pro zraněné lidi jistou útěchou, i když tím otevírají své staré rány. Čímž se dostávám k poslednímu členovi vystupujících, paní Evě Pytlíčkové, která nám představila svůj příběh. Když si člověk představí, kolik trápení si musela prožít na základě nějaké falešné obžaloby, kvůli které seděl její otec ve vězení. Právě to vědění vykonstruovaného procesu musí celé její tehdejší situaci dodávat ještě hořčí příchuť, když ví, že čas s otcem jí byl odepřen naprosto zbytečně. V 11 letech byla donucena dospět a není pro dítě nic horšího, než když musí být svědkem utrpení svých rodičů. Pohled na zuboženého otce jistě nikdy nevymaže z hlavy, a i když svůj příběh předávala již mnohokrát, myslím, že před početným publikem se jí chtělo plakat znovu. Úctu chovám ke všem lidem, kteří tam vystupovali, ale paní Pytlíčková u mne získala ten největší obdiv. Možná je to tím, že její příběh zasáhne nejvíce emoce, ale když si ještě teď vzpomenu na slova, se kterými se s námi loučila, zaplaví mne pocit, jenž nedokážu popsat.
Po třech hodinách poslouchání museli být všichni vyčerpání, takže věřím, že do jednoho přivítali COFFEE BREAK. I já se s omluvou vystupujícím musím přiznat, že jsem ztrácela pozornost. Myslím, že kdyby přestávka následovala třeba po třech přednesech, poslouchali bychom plnohodnotněji.
Celý program poté zakončilo promítání filmu Soviet Story, ukazující sovětské zločiny během druhé světové války. Nikdy před tím jsem o něm neslyšela, ale myslím, že by ho mělo vidět mnohem více lidí. Rusko je řazeno mezi vítězné státy a to, že ze začátku spolupracovalo s nacistickým Německem už se zapomíná. Uprchlíky před nacismem poslal Stalin zpět gestapu jako důkaz přátelství, sovětští vojáci hajlovali, během války ztratili 20 milionů svých lidí. Ale to nemluvíme o celkových ztrátách, číslo zahrnuje jen civilní oběti zavražděny svou vlastní zemí, Sovětským svazem. Mrazilo mne při zmiňování kvót vraždění ,,politických nepřátel“ v řadách tisíců! Nicméně nejhorší podle mne je to, že dodnes lidé, kteří páchali taková zvěrstva, žijí nepotrestáni. Naopak jsou v Rusku vyzdvihováni jako hrdinové a zbytek světa přestal žádat spravedlnost. Není divu, že poté Rusko funguje tak, jak funguje. Každý z mladých má svůj idol, chce se mu podobat. Tady mají však na výběr z těchto exemplářů. A nemluvím jen o trestu pro jednotlivce, země za své zločiny nikdy nepykala. Svět úplně zapomněl na to, proč ji vyloučil z OSN na začátku války a na konci ji zase přijal, dokonce jako stálého člena! Nemám právo rozhodnutí této organizace kritizovat, ale myslím, že již tehdy před sebou měly precedenty, proč se od Ruska držet dál.
A tímto je má práce u konce, slovy předsedy Mladých demokratů doufám, že pro Vás byla zajímavá. A teď se můžete konečně zvednout z modrých židliček, ještě jednou si prohlédnout krásný sál, projít velkými dveřmi a nadechnout se čerstvého vzduchu!
[Barbora Horáková, SEPTIMA]