Nedávno jsme se seminářem umění vyrazili na Vyšehrad, jehož prostředí je podle mne už samo o sobě uměleckým zážitkem. Naším cílem však tentokrát nebylo nasát jeho kouzelnou atmosféru, ale podívat se přímo do něj, do katakomb a navštívit výstavu skla Jiřího Pačinka.
Jelikož prohlídka nás čekala až v 16:00 a my měli sraz v 15:00, zpestřili jsme si čekání krátkou procházkou kolem rotundy sv. Martina zakončenou limonádou v přilehlé kavárně. Prohlídka začínala krátkým filmem o Jiřím Pačinkovi a jeho díle, kde nám byl např. představen kostel, který celý sám vyzdobil, nebo jeho vlastní zahrada. Poté už jsme vyrazili do katakomb, kde jsme si mohli prohlédnout např. průduchy, které měly podzemní chodby alespoň minimálně osvětlovat. Myslím, že se všichni zaradovali, když podzemí na konci 19. století elektrifikoval František Křižík, jelikož moc světla těmito průduchy opravdu neproniká. (Původní Křižíkovo osvětlení je dokonce dodnes zachované u vchodu!)
Po rychlém projití chodeb se před námi rozevřel obrovský sklep, vybudovaný v 17. století a sloužící k vojenským účelům. Dnes však skrývá úžasné poklady a svojí atmosférou vlastně vytváří takový nový malý svět. Alespoň mně to tak přišlo. Cihlové stěny s vypouklým stropem byly krásně doplněny skleněnými výtvory pana Pačinka, vše tvořilo harmonický celek. A co víc, působilo to, že to tam tak vypadá vlastně odjakživa. Neopomenutelnou částí tohoto místa je samozřejmě šest originálních soch z Karlova mostu. Potkat jste tu mohli nejen barokní sochy svatých (sv. Ludmilu se sv. Václavem od Matyáše Bernarda Brauna), ale i zelený svítící les ze skla, který někomu připomínal šířící se infekci, někomu čarovný kraj nebo naději toužící se dostat skrz bránu k nám, pak také obrovské vázy zdobící stěny či svazek skleněných zbraní ronící slzy mrtvých vojáků a obří Kristova trnová koruna ze skla.
Tradice a moderna, historie a současnost tu existovaly pospolu jako nový minisvět, který spojuje to, co někomu připadá neslučitelné.
[Barbora Horáková, oktáva]