Kunsthalle – Praha

Na první pohled uchvátí výstava Gregora Hildebrandta s názvem Mrknutí oka a léta jsou za námi (A Blink of an Eye and the Years are Behind us) svoji monumentálností. Ať již mluvíme o dvou obrovských zdech, pokrytých provazy z rozstříhaných pásek kazet, či šachových figurkách větších než my sami. Navzdory tomuto dojmu se podle mne může výstava zdát mnoha lidem nejdříve neuchopitelná. Pokud v ní hledají hlubší význam a neznají interpretaci autora, mohou si položit otázku. ,,Co mi ta díla vlastně říkají?“ Či pokud se chtějí pouze pokochat a jen na chvíli proniknout do uměleckého světa, mohou si zase říct: ,,Proč jsou rozstříhané gramofonové desky na plátně nebo staré kazety vlastně uměleckým dílem?“

   Musím přiznat, že jsem si tyto dvě otázky na začátku položila také. Nicméně, jak člověk postupně prochází výstavou, myslím, že si na své dotazy odpoví. Umění je odvozeno od slova ,,umět“. A stačí jen první místnost, abyste pochopili, že Gregor Hidebrandt je opravdu mistrem svého řemesla. Preciznost a nápaditost děl určitě uchvátila mnohé. Navíc ještě, když se na chvíli mohli stát součástí umění a projít se po parketách ze starých audiokazet či šachovnic, navštívit obchod pěšců s příznačným názvem Pawn shop, vymotat se z labyrintu vytvořeného z gramofonových desek upravených kompresí nebo s trochou štěstí utéct zrakům kustodů a projít se pod obrovskou černou plachtou. Mne si získala i díla, která nebyla tolik interaktivní, jako například výjev lodi na hřbetech kazet vyskládaných do sloupečků připlouvající ke vzkazu v láhvi, který však již nebyl součásti fotografie, nýbrž ho ztvárňovala pravá skleněná láhev se zmuchlanou magnetickou páskou uvnitř položená pod obrazem.

A pokud se vrátíme k myšlence této výstavy, rozhodně podle mne také deklaruje jednu z funkcí umění, a to vyjádření se k současným tématům. Autor mimo jiné demonstruje, jak se z jednoho média dá vytvořit médium jiné, aby nadále zastávalo svoji funkci potěšení, a přitom ještě přispívat k tomu nejmenšímu, co můžeme pro svoji planetu udělat, a to recyklaci.

Mně osobně musí být sympatický i autor, abych se do jeho děl pokud možno správně vcítila. Gregora Hildebrandta jsem bohužel nikdy nepotkala, ale skrz svá díla mi přijde velmi sympatický. Například pokud si vzpomenu na dvě skříně plné fotografií lidí, kteří kdy umělce navštívili v ateliéru.

Myslím, že i pro lidi, kteří se v umění nepohybují více, ale rádi do tohoto světa někdy nakouknou, bude výstava určitě příjemně stráveným časem, jelikož vyjadřuje myšlenku, ale není tolik náročná a na člověka poté nedolehne tíha melancholie, zároveň je velmi zajímavě a zábavně zpracovaná. Tudíž, i kdyby se člověk chtěl jen pokochat, ve spojení s projekční výstavou Invisible forces (Neviditelné síly) na konci, kde může relaxovat v obklopení pralesa či bílých tulipánů, rozhodně nebude zklamaný.

Zajímavou součástí celého programu určitě byla a pro mnohé lidi také bude instalace miniatur Kryštofa Kintery v parku před galerií ztvárňující stavby brutalismu. Velmi se mi líbila a v prostředí zeleně dokazuje, že i brutalismus může působit velmi příjemně a harmonicky. [Barbora Horáková, septima]