Fragilités neboli křehkost v Rudolfinu

Fragilités v překladu znamená křehkost. Osobně si toto slovo spojuji s něčím něžným, pravděpodobně velmi zranitelným. Výstava nám, však hned na samém počátku ukázala přesný opak. V prvním ze sálů jsme zhlédli kratochvíli malých Venezuelanů, s tím největším nadšením utrhali sarančatům nožky a nechali je uletět. Saranče po namáhavém nezdařilém letu upadlo do trávy a v ten moment už je děti znovu sbírali a vyhazovali do vzduchu. Radostný výraz v dětských tvářích silně rezonoval v našich vyděšených srdcích. Nedokázali jsme se vcítit do jejich štěstí, prožívali jsme utrpení sarančat. To my byli křehcí.

V dalším ze sálů nás čekalo již milejší překvapení. Tisíce dlouhých průhledných plastových pásek viselo ze stropu až na zem. Byli tak lehoučké, že stačil pouhý lidský dech, aby je celé rozetřásl. Ukázka křehkosti v té nejjemnější, nejzranitelnější podobě.

Celá výstava se nesla v dost dynamickém ruchu, jenž střídal pro lidskou duši bolestnou, krutou až zlomenou křehkost, kterou zobrazoval ku příkladu v kolážích anatomie lidského těla, či krvavě zabarvených plátnech zachycující deformované postavy. Opakem byla křehkost s něžnou, laskavou, zranitelnou tváří, tou ještě nenarušenou. Viděli jsme ji v malých židličkách rozesetých všude po sále či v sochách lidí kolem nich. V mých očích byla nejněžnější projekce muže hrajícího na housle, na jejichž smyčci posedával zahradní hlemýžď.

Z této výstavy si odnáším pocit obavy. Jako by křehkost byla hranicí mezi dobrem a zlem, jež si každý definujeme sám v sobě a nikdy pro nikoho nebude stejná. Cítím touhu ochránit vše, co nás obklopuje a je nám vzácné.

[Marcela Čápová, OKTÁVA]