5. ročníku filosofické olympiády se v prvním kole zúčastnilo 670 soutěžících z 55 škol v celé ČR. Naši studenti Barbora Horáková (oktáva) a Jakub Skřivánek (septima A) postoupili do celostátního kola, kterého se zúčastnilo 80 nejlepších studentů z předchozího kola.
Náplň celostátního kola, konaného v pátek 9. 2. 2024 na půdě FF UHK v Hradci Králové, byl esej (90 minut) na některé z vybraných tezí: 1. Svoboda slova a dezinformace nebo 2. Pokuty dle výše příjmu a idea rovnosti
Vyhodnocení esejů proběhne na katedře filosofie filosofické fakulty UHK a výsledky se dozvíme v průběhu března.
Srdečně děkujeme MKG za možnost účastnit se této soutěže a přikládáme eseje k pročtení a zamyšlení nad schopnostmi studentů, ale také nad tezemi.
Barbora Horáková, Jakub Skřivánek a Martin Hemelík
Svoboda slova a dezinformace
Konspirační teorie a dezinformace, téma, které aktuálně hýbe světem. Nejedna vláda se snaží zlehčit život tím, že by zavedla cenzuru, aby se člověk nemusel složitě orientovat v tom, co je pravda a co ne. Navíc v dnešním světě, kdy vlastně ani pořádně nevíme, zda předkládaná pravda vůbec pravdou je. Zní to lákavě, že? Nebyl by svět o tolik jednodušší, kdyby měli všichni stejný názor? Kdyby měli všichni přístup ke stejným informacím? Řekla bych, že mnoho lidí by ji zavedlo hned. Nicméně nesmíme zapomínat na to, že ne všichni mají stejný názor a ne všichni považují za pravdivé to, co my. A s tím se nám naskýtá první otázka, zda jsme vůbec schopni objektivně posoudit, co je pravda?
Kdybychom si udělali rychlý výlet do historie a navštívili naše známé podivínské filozofy, dostali bychom různorodé odpovědi. Sv. Augustin by nám pravdu ukázal v Bohu, Hegel ve vědění a Immanuel Kant by nám možná dokonce řekl, že vzhledem k tomu, že člověk není schopen pojmout veškeré vědění, není ani schopen vzít v úvahu všechny skutečnosti, čímž pádem ani správně rozeznat pravdu. Williamu Occamovi by zase připadalo zbytečné vůbec pravdu nějak definovat, jelikož je to přece zbytečně matoucí. Jak se tedy má orientovat dnešní moderní člověk, když na tom, co je pravda, se neshodnou ani ti nejmoudřejší z nás?
Je samozřejmě nutné nezapomínat na to, že definice pravdy se měnila v průběhu historie nejen smýšlením lidí, ale i zvyky či variabilními právními řády. Říká se, že člověk se z historie nikdy nepoučí, nicméně jednu věc jsme si dozajista odnesli, a to jak křehká je právě svoboda projevu. Dnes tedy žijeme v době, kdy si každý může říkat, co chce, protože přece může. Na mnoha místech světa jsme tak přešli z jednoho extrému do druhého, uvědomujeme si svobodu projevu, ale už zapomínáme, jak je často důležité nejdříve o něčem popřemýšlet, než to vyslovíme. S nárůstem distribučních prostředků navíc můžeme své názory šířit rychleji a v podstatě všude. Zatímco tedy dříve hýbali světem hlavně myšlenky úzké skupiny lidí, dnes může komentář pod instagramovým příspěvkem vyvolat demonstrační lavinu. Zkrátka jasná definice pravdy by se hodila více než kdy dřív. Tak kde je?
Jelikož žijeme v poměrně pragmatickém světě, musíme se bohužel omluvit a opustit výšiny našich filozofů, jelikož, i když s jejich úžasným myšlením, bychom se asi moc daleko nedostali. Zkuste rozzuřenému demonstrantovi vysvětlit, že vlastně nikdy nikdo nezjistí, co pravda vlastně je. Věřte mi, že hned vám dá tu svoji pravdu pocítit. A o tom to je! Každý má prostě svoji pravdu!
I proto je cenzura tak ožehavým tématem. Nejenom, pokud se teď zaměřím blíže na Čechy, si v sobě neseme poselství předcházejícího komunistického režimu, kdy byla oficiální pravda pouhou kulisou pro opravdové tragédie, ale ať už zavede cenzuru jakákoliv vláda, vždy se najde skupina lidí, která ji bude brát jako upírání lidských práv. Navíc sama každá vláda by směřovala své preference na jiné informace. Mohli bychom samozřejmě zavést nějakou nezávislou instituci, která by se starala o to, že by např. ověřovala to, zda je daná informace opravdu relevantní, ověřitelná na více zdrojích, a její součástí by samozřejmě museli být i různorodě smýšlející jedinci, zástupci všech myšlenkových směrů. Taková instituce by si samozřejmě mohla časem vybudovat důvěru. Když opomene to, že jak jsem již zmiňovala, vždy se najde někdo s odlišným názorem, a představíme si, že by taková instituce již nějaký čas existovala a byla víceméně uznávaná, napadá mne otázka, zda by byla opravdu nápomocná.
Potíž je totiž v tom, že i když na internetu narážíme na opravdu nebezpečné a s naším názorem se opravdu neshodující názory, učí nás to se orientovat v současném světě. Média už budou jeho součástí navždy a co více, vrývají se mu pod kůži stále výrazněji. Přijatelná cenzura by samozřejmě byla ulehčením, nicméně nabourává nám to právě ta relevantnost pravdy. To, co je přijatelné či pravdivé u nás, nemusí být v jiné zemi. Svět je protkáván stále novými nitěmi a pomalu začíná tvořit jeden velký celek. A stejně jako tomu nevěřila většina lidí kdysi, myslím, že ani ta dnes nepovažuje možnost všeobecné shody za reálnou. Musíme se tedy naučit žít s tím, že se budeme setkávat i podle našeho názoru s těmi nejnepravděpodobnějšími názory. Tomu se nevyhneme ani s cenzurou. Právě proto je podle mne fakt setkávání se s odlišnými názory v médiích ideální prostředek, jak se na tento velký zmatek připravit. Už teď probíhají programy, jak lidi lépe vyzbrojit proti dezinformacím a lépe se v tom velkém boji orientovat. Stejně jako jsme se v průběhu času přizpůsobili např. přírodním podmínkám, v průběhu času budeme schopnější v orientaci na internetu. Mnoho lidí by mohlo argumentovat, že tímto přístupem se nesnažím zabránit nebezpečí šířícímu se skrz sítě. Nepopírám, že cenzura by toto riziko dozajista snížila, ale bylo by to jen na čas. Člověk si vždy najde skulinku a druhý člověk je dostatečně zvědavý na to, aby do ní nakoukl. Navíc bohužel má podle mne lidské plemeno tendenci považovat vše, co je mu upíráno, za to šťavnaté rajské jablko. V psychologii se tomu říká vytvoření si vnitřního nepřítele. Jen myšlenkami o tom, jak se má ten druhý lépe, na sebe vyvineme neskutečný tlak a nutně potřebujeme vše, co má on. Byla by tak otázka času, než by se začali lidé neunesitelně bouřit. Navíc pořád také existuje možnost, že by samotné cenzury využil někdo k propagování své pravdy, s čímž už máme mnohé zkušenosti a dozajista to není nepravděpodobné, jelikož z touhy po moci se lidé nepoučí nikdy. Nepřísluší mi pronášet bezkompromisní verdikty, nicméně mým názorem je, že lidé nejsou schopni cenzuru unést. Stejně jako Thomas Hobbes byl přesvědčen, že lidé nejsou schopni si vládnout bez pevné ruky, já si myslím, že mentalita lidí už je natolik různorodá a je nás tolik, že cenzura v demokratickém systému není schopna se udržet. V zavádění ožehavých opatření jsou mistry totalitní režimy. Kdo by popíral, že Severní Korea či Čína už jsou bohužel navždy, nebo minimálně na opravdu dlouhou dobu, uvězněny v nesvobodě? Tam cenzura funguje dobře. Je ovšem nemístné přirovnávat naši cenzuru k jejich. Jedná se o naprosto jiné věci. Nicméně faktem zůstává, že demokracie samozřejmě nebude přistupovat ke krajním prostředkům při zavádění čehokoliv, čímž se podle mne i vzdává své šance na úspěch. Je jako maminka, která zhýčkala své děti. Lidi prostě nezvládnou žít v klidu, bez nějaké regulační ruky, mají v sobě zakotvený ten přírodní pud boje. Pokud nemají nepřítele, něco jim chybí, a proto si ho vždy najdou. Nechci teď znít jako Machiavelli, že účel světí prostředky či že podporuji totalitní režimy, to ne. Naopak si myslím, že mnoho lidí si uvědomuje nebezpečí spojené s médii a dokonce si troufám říct, že převažují nad těmi, kteří se nechávají dezinformacemi manipulovat. Máme to štěstí, že opravdu žijeme ve svobodě, takže musíme přistoupit na to, že dezinformace už prostě existovat budou a nezmizí. Spíše než přistupovat k ožehavým opatřením by za mne bylo nejlepším řešením investovat více času do toho, jak naučit lidi, aby si sami informace třídili, aby se orientovali, aby měli důvěru ke svým ,,vůdcům“ a cenzuru dále nerozšiřovat.
/Barbora Horáková, oktáva/