Letošní ročník Expedice Banát 2022 nám zrychlil tep. Některým při proplétání se složitým terénem krasových jeskyní a propastí, učitelům pak v místech s krásnou vyhlídkou bez zábradlí zato s propastí pod nohama. A věřím, že všem účastníkům prostě proto, že Banát je srdeční záležitost.
Začali jsme docela dobrodružně v pohoří Apuseni průchodem jeskyně Radesei, o které jsem si v roce 2001 poznamenal do deníčku, že je snadno průchodná a že je to úžasné dílo přírody. Asi tam tenkrát neteklo tolik vody.
S nohama v ledové vodě a přidržujíce se řetězu, jsme nakonec překonali i obtížnou kaskádu na konci jeskyně. Celá parta se okamžitě stmelila, kdo dokázal pomoci pomáhal, kdo ne alespoň dodával odvahu těm, kteří měli obavy obtížné místo překonat. Bez takových složitých situací by možná nevznikla mnohá pevná přátelství. Soudržnost banátské party se hodila i v dalších dnech, kdy jsme zdolali i jeskyni Ponorului a následně po řetězech a kramlích i vývěr Galbeny. Klobouk dolů, milí moji. Odměnou bylo jistě slunné odpoledne na Ponorných loukách: slunce, tráva zalitá vlažnou vodou, která se pomalu ztrácí někde v podzemí.
Další odměnou, alespoň pro mě, bylo koupání v horkých pramenech Baile Herculane. Těsně před rozedněním, po náročných třech dnech v horách, horká sirná voda v betonových bazéncích jen pro nás. Hvězdy nad hlavou.
Cestou do Eibenthalu jsme samozřejmě nevynechali divokou jízdu na lodičkách po Dunaji soutěskami Železných vrat a návštěvu jeskyně Ponicova. Ta už nám po tom všem přišla jako procházka. V Eibenthale začala naše cesta po českých vesnicích samotného Banátu. Začali jsme ji vyhlídkovou trasou přes kopce nad Dunajem a noclehem na salaši u místních. Autobus nás potom nablížil do Sikovic, odkud jsme se vydali na Rovensko. Nocleh u Tomáše na zahradě s překrásným výhledem a sbírání hub, hub a hub (bylo jich tak na povoz s koněm).
Gernik byla další zastávka s vyhlášenou hospodou a noclehem v sadu. K snídani máslo s otiskem rukou paní domácí, která ho právě vyrobila, marmelády z šípků a švestek, brynza, rajčata právě utržená. Posledních patnáct kilometrů přes krasové pláně do Svaté Heleny si už všichni užívali. Dobrodružství je za námi, noclehy v trávě, kytary u ohně, výhledy do krajiny. Co ale zůstane jsou zážitky a ta přátelství. [Mgr. Lubomír Skala]
Malá statistika
| Celkem jsme ušli 97 km |
| Nejvyšší bod – Padiş 1300 m |
| Nejnižší bod – Dunaj 80 m |
| Navštívené jeskyně Radeşei, Ponorului, Ponicova |
| Další zajímavosti vývěr Galbeny, soutěsky Železná vrata na Dunaji, Decembalus |
| Horké prameny Baile Herculane |
| Navštívené české vesnice Eibenthal, Rovensko, Gernik, Svatá Helena |
Banátský trip od Skaly aneb přes skály, jeskyně, soutěsky, pláně a kdovíco ještě
Dovolte mi, abych začal s prohlášením, že letošní školní výprava do Rumunska byla jedním z nejvíc zážitky napakovaných zájezdů, kterých jsem se kdy zúčastnil.
Hned po výstupu z autobusu po urputných 15 hodinách cesty jsme se ocitli v zamlžených horách, v nichž nám bylo po dobu asi tří dní byla postupně dávkováno nemalé množství adrenalinu, jelikož prolézání zaplavenou jeskyní, šplhání po kamenitých stezkách prorostlých kořeny stromů a to vše za skutečnosti toho, že před držkopády vás jistila vlastně pouze vaše zručnost, to byla poměrně jízda.
Na druhou stranu jsme měli šanci vidět autentickou naprosto ohromující panenskou přírodu rumunského pohoří, která vypadala jako vytažená ze snu – šumící vodopády, tajemné lesy a zelené zářící travnaté pláně, kde se sem tam objevil nějaký bača s se stádem ovcí doprovázeným hrozivými štěkajícími psy.
Hory samo sebou ale nebyly to jediné na našem programu, takže nás čekal další několikahodinový přejezd do Eibenthalu, místní největší české vesnice. Na cestě nás čekalo ještě i pár zastávek – koupání v sírou nasmrádlých horkých pramenech neboli zatím nejlepší zevlení ve vyhřáté vodě okolo páté ráno, co jsem kdy zažil a poté ještě nadupaná jízda na loďkách po Dunaji směrem do nádherné krápníky poseté jeskyně, kde jsme se naštěstí převážně místo obtížného lezení mohli nechávat okouzlovat její krásou. Po prohlídce jsme nasedli do autobusu, takže již v pozdním odpoledni jsme se dostavili do cíle.
Eibenthalem začala „odpočinkovější“ druhá etapa našeho cestování. Terén byl přátelštější a díky tomu, že jsme byli v relativně nížinné oblasti, se i výrazně oteplilo. Ve Eibenthale jsme se večer ohřáli v hospodě U Medvěda, přičemž dalšího dne nás čekalo přespávání na salaši nacházející se na kopci poblíž. Pak už jsme jenom chodili po českých vesnicích, konkrétně jsme se podívali ještě do malebného Rovenska a Gerníku, která je dle mého z této trojice nejlepší. Roztomilá hospůdka, vřelí místní, chutné jídlo, co víc si přát? Poslední den jsme si už pouze udělali pár kilometrový sestup do Svaté Heleny, v níž náš očekával autobus připravený vyrazit zpět do Čech, jen co se dobalíme. A tak jsme s blížící se pátou hodinou plní vzpomínek vyjeli zpátky domů.
No a teď už to nejdůležitější nakonec – všechny ty úžasné momenty, které jsem tam zažil by nejspíše vůbec neexistovaly nebýt legendární grupy lidí, jejíž součástí jsem měl tu čest být. Měl jsem extrémní štěstí, že zrovna vy jste byli účastníky. Upřímně se divím, že se s nemalou mírou každodenní námahy neobjevil prakticky žádný problém. Omlouvám se, pokud toto zakončení vyznívá nedostatečně upřímně či originálně, ale vskutku máte velmi speciální místo v mém srdíčku. Díky moc! [Lukáš Bukověcký, septima]
Začátkem tohoto školního roku jsme se poprvé zúčastnily zájezdu do Rumunska a můžeme říci, že jsme si to velmi užily. Fajn učitelé, skvělá parta lidí, nádherná příroda a pohodová nálada nás doprovázeli celých 10 dní. Nejvíce nám utkvěl v paměti výlet hned první den, kdy jsme prožily adrenalinový zážitek v jeskyni. I jídlo bylo výborné! Pohoštění od tamních obyvatel nám vždy zlepšilo den. Tímto týdnem jsme si vytvořily vzpomínky opravdu na celý život, už se těšíme na příští rok! [Barbora Jirků a Klára Dřízhalová, kvinta]
Během svého studia na MKG člověk potkává třeba na chodbách spoustu lidí, se kterými za roky neprohodí ani slovo. Neví, jak se jmenují, z jaké jsou třídy, koho znají, co znají, co rádí dělají. Po jednom týdnu v Banátu ale více než polovina z nich anonymitu ztrácí. Skoro s každým máte spojenou nějakou vzpomínku. Ten krásně zpívá, ta mi půjčila mikinu, když mi byla zima, té jsem pomáhala s krosnou do kopce.
Celý zájezd je plný dojmů. Zažili jsme unešení z výhledů, pocit malého vítězství po každém větším výstupu, pohodu při večerním zpívání u ohně… jde zkrátka o nezapomenutelnou zkušenost. Zcela upřímně musím říct, že letošní (2022) Expedice Banát mě bavila mnohem více, než loňská (2021), čímž nechci říct, že bych na loňskou nevzpomínala v dobrém duchu. Možná to bylo počasím, možná lidmi, se kterými jsem trávila čas, možná tím, že už jsem trochu věděla, jak to funguje, a tudíž jsem nebyla tak nervózní. Fakt ovšem je, že letošní expedice byla naprosto úžasná a už se těším na příští. [Sára Michalská, sexta A]
Letošní výlet do Banátu by se dal jedním slovem popsat jako paráda. Po celou dobu naší výpravy jsme byli obklopeni krásnou rumunskou přírodou a mohli jsme tak prožít krásný začátek školního roku s našimi kamarády. Nejzajímavějším zážitkem bylo poznání zakořeněné české kultury v banátských vesnicích. S kamarády jsme si zájezd moc užili, navázali nová přátelství a za to vše patří velký dík naším profesorům. Kéž by podobných akcí, spojujících více ročníků, bylo více. [Martin Suchý, kvinta]
