Návštěva Musea Kampa nám zabrala mnoho času, ale ani tak ho podle mne nebylo dost, aby si člověk mohl všechna ta krásná díla pořádně vychutnat. Osobně bych se např. „zasekla“ hned u první výstavy, Františka Kupky a Otty Gutfreunda. Procházet érami Kupkovy tvorby a společně s ním měnit pohled na umění by se dalo celé hodiny. V jedné místnosti se kochat kouzlem jeho spíše realistického vídeňského období s kapkou spirituality a poté se seznámit s IO, která i když je možná inspirovaná prostitutkou z Montmartru, učaruje člověku primárně zdůrazněním své ženské krásy ještě podtrženou tím, že vypadá jakoby namalovaná pouze jednou čarou. Odkazuje na příběh z antické mytologie, kdy byla jedna dívka právě pro svoji krásu proměněna v krávu. Tady už začíná Kupka pomalu tíhnout k abstrakci a myšlenky vyjadřovat sice jednodušeji, ale o to silněji, až se v poslední části expozice můžete nechat unést přehlídkou barev, z nichž každá má svůj skrytý smysl. V této části musea se s vámi nakonec rozloučí sochy Otty Gutfreunda, které i když jsou nehybné, si s vámi hrají svými neustálými metamorfózami a vypráví příběh, byť jsou jeho pouhým zlomkem.
Dalším patrem nás provedly obrazy Lubomíra Přibyla, tvořené pomocí natahování mnoha druhů provazů v různých kombinacích na plátno, vytvářejících všemožné obrazce a ukazujících takové množství perspektiv, že ani světlo neví, kam si dříve sednout. Jednou se uvelebí tady, trošičku poodejdete a ono je hned zase někde jinde.
Naším hlavním cílem však byla výstava Móda vs. umění, kde jsme si mohli užít módní přehlídku dámských šatů převážně z 60. let. Stejně jako obrazy, kterými byla celá výstava doplněna, představuje určitým způsobem myšlení lidí tehdejší doby a může podávat svědectví nejen o jejich vkusu, ale i o určitém životním nastavení. Prohlédli jsme si tak šaty nejen od Christiana Diora, Coco Chanel, Yves-Saint Laurenta, ale i od méně známých návrhářů. Byly tu nejen půvabné plesové šaty, ale i např. oděvy inspirované optickou iluzí, polévkou, africkou kulturou či kostýmy Josephine Baker. Zkrátka od uniformity k rebelii a originalitě. Již zmiňované obrazy sloužily jako další svědectví dané doby a člověk se tak mohl zamyslet právě nad paradoxem módy, která často ostře kontrastovala s tehdejším malířstvím.
Pro mě osobně byla velkým zážitkem zkušenost, jak jméno spojené s určitým dílem může naprosto změnit jeho původní atmosféru. Na první pohled se mi zalíbily překrásné černé šaty zdobené mnoha různými světlými čtyřúhelníky, zářící protkanými kamínky a opásané jemným páskem s třpytící se drobnou sponou. Člověk měl pocit, že svého nositele musí obestřít určitým přitažlivým tajemstvím. A není divu! Jejich nositelkou totiž byla sama Eva Braunová, milenka a manželka Adolfa Hitlera. Rázem se k tajemství přidal i pocit určitého nebezpečí a odporu. Šaty však svůj šarm neztratily! O to byl ten nepříjemný pocit něčeho skrytého v jejich atraktivitě neodbytnější. Jsou podle mne krásné stejně tak, jako musel být nacismus pro mnoho Němců a podle mne, kdyby si je člověk obléknul, bude se jich zbavovat stejně tak těžce. Jejich síla vás nenechá je opustit, i kdybyste chtěli. Nic pro mne nebylo větším důkazem toho, jak šaty prezentují nitro svého majitele.
[Barbora Horáková, oktáva]