Minulou středu jsme se na chvíli vrátili do 19. století, do romantické doby, kdy malíři sestavovali jednotlivé kousíčky světa kolem sebe do těch nejkrásnějších celků a básníci oslavovali bohatství přírody. Této doby jsme se stali součástí díky výstavě Mánes ve Valdštejnské jízdárně, a jak už název napovídá, právě díla Josefa Mánesa nás tou dobou provedla (společně s výkladem pana učitele Růžičky).
Začali jsme malou ukázkou tvorby jeho otce Antonína, která nás vnesla do Josefova dětství plného mnoha cest, a postupně jsme se vydali po jeho vlastní dráze. Výstava je koncipována právě tak, abyste tuto linku mohli krásně následovat, tudíž první velké dílo, na které narazíte, je obraz Laura. Mánes ho vytvořil v Mnichově, a jelikož to pro něj měl být klíč do uměleckého světa, dal si na něm opravdu velmi záležet, až svojí precizností údajně unavoval lidi okolo. Nicméně myslím, že to opravdu nebylo na škodu, jelikož poměrně velký obraz vyprávějící příběh setkání literáta Petrarcy s milovanou Laurou vypadá opravdu krásně. Obzvlášť se mi líbil něžný zamilovaný výraz samotného básníka hledícího na modlící se dívku. Člověk měl pocit, že se nedívá na obraz, ale na skutečné lidi přímo před sebou.
Stejně jako perfekcionismus neopustil Mánesa celý život, mne tento pocit přetrval až do konce výstavy. Možná je to právě tou pečlivostí, se kterou zachycoval svět kolem sebe, nebo tématy, která jsou tak věrně známa nám všem; úmrtí milované osoby (kterým se inspiroval k obrazu Poslední okamžiky Lukáše z Leydenu), rodinná návštěva, každodenní život nebo zamilované dostaveníčko. Většina obrazů také ztělesňuje idylku tehdejšího života šlechty a na člověka působí uklidňujícím dojmem. Nicméně to není vše! Kromě odpočinku se u nich návštěvník i pobaví! Ať už se jedná o zachycení cesty Josefova bratra Quida s vtipnými poznámkami obou bratří, malého sv. Václava tahajícího kněze při mši za plášť, nebo vyobrazení každodenních činností šlechty, která je na obrázcích nahrazena buclatými andílky.
Kromě obrazů jsme si však mohli prohlédnout i Mánesovy ilustrace k rukopisům Královédvorskému a Zelenohorskému, jelikož povinností každého význačného malíře bylo podílet se na díle významném pro národ. Opět vše vypadá velmi půvabně, i když malby nejsou údajně oficiálně dokončené. Mánesova preciznost totiž občas způsobovala nemilá prodloužení jeho práce a vydavatel potřeboval vydávat v termínu. Nechal si tak poslat návrhy nákresů a ty vydal! Jistě si domyslíte, co takový čin v malíři vyvolal! Dále tu byl k vidění návrh první vlajky Sokolské jednoty a samozřejmě neopomenutelná originální deska pražského orloje. Když si ji člověk může prohlédnout zblízka, uvědomí si, o kolik věcí do té doby přicházel, jelikož nejsou ve výšce zřetelně vidět. (např. církevní a jiné svátky reprezentující každý jeden měsíc v roce).
Než se dostanu k úplnému závěru, chtěla bych se ještě věnovat obrazům, které mne zaujaly nejvíce, protože popisovat by se dalo ještě mnoho, ale věřím, že kdo se na výstavu zajde podívat, najde si své favority sám. Kromě již zmíněného malého sv. Václava to byl určitě Poutník v opuštěném kostele a dva obrazy plačící švadlenky. Pouhým pohledem najednou člověk prožívá stejný smutek jako dívka na obrazech, příběh a symbolika, které se kolem nich točí, dozajista zaujmou každého. Nešťastná mladá žena je totiž údajně Josefovou milovanou, kterou si však nemohl kvůli jejímu nižšímu původu vzít a později ji pravděpodobně těhotnou vyhnala jeho sestra Amálie, aby zachránila pověst a de facto existenci rodiny Mánesů. Když si člověk tenhle příběh vyslechne, je mu z té nešťastné lásky smutno ještě více. Čímž se dostáváme k samotnému závěru, bohužel ani umělcův osud není veselý. Nakazil se syfilidou a ve věku jednapadesáti let zemřel. Ke konci života už nemohl kvůli zvyšujícím se nejen fyzickým, ale i psychickým obtížím téměř malovat. Poté, co návštěvník projde celou výstavu, ho čeká opravdu pochmurný pohled na malířův poslední obraz, který sice vyhotovil ve svém vysněném Římě, ale postrádá veškerý Mánesův rukopis včetně tak specifické půvabnosti.
Pozvednout mysl si můžete ve druhém patře výstavy, které je věnováno jeho památce a i když byl později zneužit komunisty k propagandě, právě díky svým věrně zachyceným výjevům z venkova (hlavně Moravy, kde trávil mnoho času pod křídly svých mecenášů). Díky spolku Mánes, nesoucím jeho jméno jako výraz úcty, je zjevné, že Josef Mánes společně s dalšími významnými osobnostmi vstoupil do našeho českého uměleckého pantheonu.
[Barbora Horáková, SEPTIMA]