Terezín. Ve chvíli, kdy slyším toto slovo, vybaví se mi smutné osudy všech, kteří jím prošli. Ať už těch, pro něž to byla jen zastávka před některým pracovním táborem v Polsku či Německu, nebo těch, jež zde prožili celou válku a v březnu 1945 se vraceli s nesmazatelnou stopou na svých duších. Mnozí se toho ani nedožili.
Při tomto spojení jsem očekávala smutné město, z jehož každého rohu na nás bude padat těžká tesklivá atmosféra věcí minulých.
Nicméně když jsme dorazili před bývalou budovu ubytovny pro chlapce do 15 let, dnešní muzeum, kde jsme se zúčastnili první části programu, byla jsem velmi překvapena. Žádný stísněný pocit jsem totiž neměla. Kdybych nevěděla, že zde bývalo ghetto, řekla bych, že v tak pěkném městě s barevnými domky a zelení se snad nikdy nemohlo stát nic hrozného. Aniběhem přednášky, jenž násuvedla do tehdejšího života ve městě, se očekávaný kámen na hrudi neobjevil. Je však možné, že mnozí lidé si ho s sebou nesli již od vjezdu do města.
Po přednášce jsme absolvovali prohlídku muzea a ghetta. Vystavené obrázky kreslené židovskými dětmi podávají dokonalý důkaz o životě v ghettu. Je až děsivé, čeho musely býti svědky a jak je okolnosti donutily předčasně dospět. V rámci prohlídky města jsme navštívily i židovskou modlitebnu a rekonstrukci toho, jak mohla vypadat ubikace. A to byl tento malý stísněný byteček se třemi místnostmi bez koupelny a slaměnými podložkami na spaní v podstatě luxusem, jelikož v něm žilo pouze pět lidí. Jak byla neuvěřitelná představa, že se v těch veselých domcích tísnily desítky lidí v otřesných podmínkách. V jakém asi přebývala rodina Valtra Grossmana? Obdivuji obyvatele, kteří tudnes žijí, já bych to nedokázala, i když je vše krásně zrekonstruované a smutná atmosféra není až na prázdnotu ve městě přítomna.
Během cesty na kraj města jsme se zastavili ještě v Magdeburských kasárnách, kde sídlila židovská rada a už se před námi objevily zdi pevnosti. A pokud se mi tísnivý pocit do této doby vyhýbal, na tomto místě jsme se tvrdě střetli. Část kolejí, kdysi cesta do neznáma jen množí úvahy o tom, jaká dilemata a pocity museli tehdy prožívat. Jen představa loučení se s milovaným člověkem, které v duchu i přes všechnu naději doprovází vědění, že už ho pravděpodobně nikdy neuvidím, mnou otřásla. Kámen na hrudi jsem si nesla po celý zbytek programu. Následovala márnice, spalovna a židovský hřbitov s hroby schovávajícími se pod závějí kamínků, které jsou připomínkou toho, že se lidé za zemřelé modlí. Tady si člověk snad více než kde jinde uvědomuje sílu holocaustu.
Nakonec se dostáváme k Malé pevnosti, která je pro mnohé jediným ztělesněním Terezína. Pocity při procházení se po místech, kde se děly tak otřesné věci, jako například popravy, jsou téměř nepopsatelné. Tady ti lidé stáli, tady zemřeli, bývala tu jejich krev, lítalo mi hlavou. Jedním z nejsilnějších zážitků pro mne však byla koupelna. Během naší návštěvy bylo okolo 5 stupňů a my jsme se třásli zimou v kabátech, někteří i termoprádle. Vězni se v takových podmínkách sprchovali studenou vodou, oblékali vlhké oblečení, které jim v závislosti na jejich zběhlosti v boji o pruhované hadry někdy ani nepadlo. Poté dokonce pokračovali v tvrdé práci, a když se vrátili, spali na holých prknech vtemných nevytopených místnostech a jediným společníky jim byl hmyz. Někteří trávili noci na samotkách tak tmavých, že člověk se v nich snad musel zbláznit po prvním dni. Byl zde všudypřítomný stín smrti. Kromě tedy bazénu, postaveném pro rodiny dozorčích a osobního kina. Je až absurdní, že tyto zábavy stojí na takovém místě. Dokonale však ukazují, že pobyt v Terezíně mohl být pro mnoho lidí nejlepší částí jejich života, záleží na úhlu pohledu.
Mohla bych psát ještě dál a dál a stejně bych nezmínila vše, co bych chtěla. A mnoha lidem by i tak nějaká důležitá část chyběla. Místo jako Terezín totiž působí na každého rozdílně, každý si jako nejsilnější zážitek zapamatuje něco jiného a každý by považoval za důležité zmínit odlišná místa. A proto je podle mne důležité, aby si každý prožil tuto část historie, byť nepříjemnou, sám v sobě. Minulost totiž vlidech rezonuje, aniž by si to uvědomovali a holocaust možná nejvíce ze všech.
[Barbora Horáková, SEPTIMA]
