Oktáva MKG na návštěvě v Petschkově paláci

Návštěva „Pečkárny“ byla velice zajímavá. Prostory Petschkova paláce by si měl určitě projít každý, aby si uvědomil, jaká svinstva se v té době děla. Zvenku na pohled úplně obyčejný dům jako všechny ostatní, ovšem ve vnitř ucítíte bolest a utrpení. Už jen z té atmosféry vycítíte, že něco není v pořádku. Kdyby zdi mohly mluvit, určitě by o svou schopnost přišly zděšením z následného uvědomění si, co všechno musely v té době sledovat.
Při prvním momentu hned po vstupu do těchto prostor vás atmosféra nijak moc nezasáhne, pak vás ale pan Kulfánek posadí na lavice tak, jak tam vězni dřív seděli, k tomu vám řekne, že ty lavice, na kterých sedíte, jsou ty samé, na kterých seděli i ti vězni, zamrazí vás. Najednou vás ta atmosféra začne pálit. Najednou začnete cítit tu bezmoc. Začne na vás řvát již přetřená zaschlá krev vězňů. Při zvednutí z lavic vám bude těžko, ale nejvíc vás napadne vzduch v celách. Tma, bolest, bezmoc, nemoci se pohnout, vše se na vás vyvalí hned, bohatě i stačí, že jenom projdete kolem.
Je zajímavé, že současně s památníkem je v budově i Ministerstvo průmyslu a obchodu.
Tuto návštěvu si budu pamatovat hodně dlouho.

Tereza Srbová

Páteční exkurze do Petschkova paláce proběhla zdárně. Historie oné budovy mě velice zaujala, minimálně určité informace. Člověk si těžko představí, že těch pár místností může mít takovou minulost.
Z exkurze jsem odcházel s více pocity. Nepříjemný údiv, který jsem zažil například při prohlídce koncentračního tábora v Osvětimi. Rozhodně se mi nedělalo dobře při představách vyslýchaných vězňů a pohledu na předměty, jež byly používány k vymámení informací z dotyčných. Tmavé cely, lavice v místnosti zvané „biograf“ a její dříve zakrvavené zdi mi začali dotvářet obrázek o „výsleších“, v dnešní době úplně na jiné úrovni. Celé je to mnohem živější, když se člověk ocitne v prostorách, kde se to všechno dělo.
Další mé pocity byly: únava, obdiv a značné vyčerpání, jelikož pan „průvodce“ vyloženě přetékal vědomostmi, až nás s nimi úplně zahltil. Upřímně při prohlídce teprve druhé místnosti, s tím, že jsme tam strávili něco přes půl hodiny, přičemž pan průvodce povídal bez zastavení nejen o minulosti Petschkova paláce, ale zabrušoval dosti nazpět a dopodrobna, jsem měl v hlavě tolik informací, že jsem je nestíhal zpracovávat.
Samozřejmě panu průvodci patří můj obdiv, kolik toho věděl, bylo opravdu dech beroucí.

Matouš Kruppa